Aikido Shihan Hiroshi Tada (část 1)

Den kdy jsem vstoupil do Uešibova dódžó

(Christopher Li, 22. července 2012, odkaz: www.aikidosangenkai.org )

**
Hiroši Tada, 6.** dan , odhozen zakladatelem aikidó Morihei Uešibou - Ósensei (1958)

„Sensei Uešiba z aiki-džucu je největší žijící mistr budó“

Hiroši Tada se narodil v prefektuře Nagasaki v Japonsku, 13. prosince 1929. V Aikikai Hombu Dódžó začal trénovat 4. března 1950. V říjnu 1964 byl vyslán do Říma, kde v roce 1966 zakládá dódžó. Stál u zrodu a rozvoje aikidó v Itálii.

Než odjel v roce 1964 do Evropy, studoval také dechová cvičení a jógu u Nakamura Tempu (odkaz:http://www.tempukai.or.jp ), který je známý svým vlivem na zakladatele Šin-Šin Toicu Aikidó(odkaz: http://www.shinshintoitsuaikido.org/english/ ) (心身統一合氣道) Koiči Toheie.

Také studoval se skupinou Ičikukai – (odkaz: http://ichikukai.com (一九会), kterou založil Tecudžu Ogura, student Teššu Jamaoky aby pokračoval v jeho učení. Skupina „1–9“ byla pojmenována na počest 19. dne v měsíci, kdy Teššu zemřel a je vyhlášená pro svůj přísný trénink misogi.

Hiroši Tada později vyvinul vlastní systém dechových a meditačních cvičení zvaný Ki no renma(気の練磨 / kultivace / utužování ki) jako součást tréninku aikidó.

Následující článek je překlad japonského článku, vyšel v časopise „Aikido Tankyu“ (合氣道探求 / Aikido Quest) vydávaný Aikikai Hombu Dódžó. (odkaz: http://www.aikikai.or.jp )


Aikido Tankyu, vydání 4 / 合氣道探求第４号

Den kdy jsem vstoupil do Uešibova dódžó , Hiroši Tada.

(Toto je překlad anglického překladu Christophera Li. Transkripce česká, japonskáslova kurzívou, vlastní jména a názvy standardním fontem)

Poprvé jsem zaslechl jméno Uešiba Morihei sensei, když jsem byl ve třetí nebo čtvrté třídě základní školy. Zaslechl jsem ho od blízkého přítele mého otce, pana Jano Ičira (bývalý prezident Dai-Iči Seimei) když byl u nás na večeři. Pan Jano měl vysoký dan v kendó a současně byl předsedou celojaponské obchodní federace kendó (All Japan Businessman's Kendo Federation (全日本実業団剣道連盟)).

„Sensei Uešiba z aiki-džucu je největší žijící mistr budó. Je to nedostižný budó ka.“

Když to řekl, pokračoval v popisu dojmů z lekce u senseie Uešiby.


Pasáž z „Budó šošinšu“, Jano Ičiro ji napsal k třicátému výročí
All Japan Businessman's Kendo Federation.

V naší rodině se mezi generacemi předávalo umění školy kjúdó zvané Heiki-RyuČ ikurin-Ha Ban-Ha (日置流竹林派蕃派) a mého otce jako malého trénoval můj pradědeček. A tak můj otec a pan Jano často diskutovali o budó a otec měl velký zájem o záležitost kolem aiki-džucu.

Ve svém dětském srdci jsem snil o tom, že se jednoho dne setkám a budu se učit od takového mistra. Bohužel, kvůli otcově povolání do armády, válce a matčině smrti, hodně věcí bránilo aby se to uskutečnilo.

V roce 25 éry Šówa (1950), pět let po konci války byl každý centimetr Tokia stále pokryt jizvami války a spálenými troskami.

Většina tehdejších Japonců byla vydána na milost a nemilost každého dne, posedlá lehkomyslnou odvahou a podivným pocitem pomíjivosti života, který už nemůže ničím překvapit. Já jsem se na druhou stranu oddal dennímu tréninku karate, pokoušel jsem se tak potlačit opakující se pocit, že části mojí duše něco schází. Tehdy jsem si vzpomněl na povídání o Morihei Uešibovi senseiovi a aiki, které jsem slyšel od svého otce a rozhodl se zjistit více informací.

Jednou po tréninku se rozhovor z nějakého důvodu stočil na téma Morihei Uešiba a aiki. Navíc podle známého pana Takedy, který byl kapitánem klubu karate na universitě Waseda, bylo Uešibovo dódžó v Ušigome Wakamacu-čo. To bylo celkem blízko Wasedy. Vzal jsem do náručí své mlhavé touhy a nadšeně vyrazil na cestu do Uešibova dódžó, abych viděl Moriheie Uešibu senseie, který byl prý nesrovnatelný (incomparable) mis­tr.


Zakladatel aikidó Morihei Uešiba Ó-sensei , okolo r. 1955
před vstupem do starého Uešiba dódžó

Uešibovo dódžóbylo naštěstí ušetřeno od válečných poškození. Když jsem vstoupil kamenou branou, dó džó bylo nalevo a přímo naproti byly posuvné skleněné dveře. V dódžó nikdo nebyl a když jsem se zeptal u vchodu, objevila se mladá žena. Byla to manželka současného *aikido dóšu*Uešiby Kiššomara – Sakuko. Nepamatuji si detaily když jsem se zeptal na svolení k zápisu, ale myslím, že jsem se ptal na hodně otázek.

Ještě nyní si jasně pamatuji odpověď, kterou mi paní Uešibová na moje nezdvořilé otázky dala.

„Až uvidíte otce, pochopíte co je aiki“

Pak mi vysvětlila, že je na cestách a že se vrátí do Tokia za dva nebo tři dny.

„Myslím, že brzy začnou přicházet lidi na trénink“, řekla a pustila mě do dódžó.

D ó d žó mělo rozlohu 60 tatami (jedno tatami je přibližně 90 cm x 180 cm), každé tatami s ryuku-omote (jemný látkový potah na tatami). Na pár místech bylo tatami opotřebované, plocha okolo 40 tatami a zbytek byl obklopen lesklými černými dřevěnými prkny. Na stropě byly tlusté příčné trámy, vepředu byla kamiza – 30 centimetrů vysoká, 5,4 metru dlouhá a 1,8 metru hluboká (高さ一尺、巾三間、奥行一間), visel tam velký svitek s dračí hlavou. Vedle kamizy byl stojan na bokuto, ve kterém bylo pár džó a dřevěných bajonetů. Na pravé zdi byly seřazeny štítky se jmény a uprostřed byly hodiny. Pod nimi byl vchod pro studenty.

Po chvilce čekání začala cvičit vysoký svalnatý mladík, který měl modré kendo-gi a hakamu, a menší starší muž. Mladík byl Kikuči Tokio, 5. dan v kendó, kapitán kendó klubu Waseda (teď žije v Otake a Kamaiši) a druhý muž byl Kikuči Ban, který přišel do dódžó nedávno. Jak jsem je pozoroval při katate-dori tenkan kokyu pomyslel jsem si, že je to odlišné od jakéhokoliv jiného budó, které jsem do té doby znal. Tedy, asimilovat sílu oponenta do proudu vlastní síly a změnit své tělo tak, aby bylo sjednoceno s partnerem, to vše skrz racionální pohyby. Cítil jsem, že tady byl jiný koncept budó.

Uešiba Morihei sensei se vrátil do Tokia asi po čtyřech dnech. Tehdy bylo oficiální cvičení s waka senseiem (teď Uešiba Kiššomaru dóšu) hodinové od 6:30 ráno. Bylo tam pouze pár lidí ale všichni měli nadšení pro trénink a pokračovali jsme s tréninkem dokud jsme směli.

Toho rána jsme skončili s tréninkem po desáté hodině jako obvykle a když jsme vyšli ven na ulici u Nuke-Benten viděli jsme dvě osoby, které vypadaly, jakoby právě vystoupili z Toden (Metropolitní elektrické dráhy), jeden měl kimono a druhý studentskou uniformu. Kikuči Tokio-san řekl, " Ó-sensei se vrátil. Tada-kun, pojď sem.„, a já vyběhl. Když Kikuči-san dokončil vítání, představil mě, "Sensei, toto je Tada-san, právě vstoupil do dódžó“.

Uklonil jsem se a když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, že sensei na mě (v mé studentské uniformě) upřeně zírá. Sundal si kloubouk a řekl, „Jsem Uešiba“ a zdvořile se uklonil, to mě ohromilo. Viděl jsem tady velkého učitele o kterém jsem tolikrát slyšel a byl tady přede mnou. Nevěděl jsem přesně co se děje, ale sen, který jsem měl tak dlouho v hloubi svého srdce jsem měl před sebou, to mě naplnilo úžasnými emocemi.

Sensei mi byl pouze po hrudník. Obličel měl plný hlubokých vrásek, měl vystouplé lícní kosti a velký nos. Zdálo se mi, že jeho velké jasné oči měly trochu divnou barvu. Jeho dlouhé vousy přesahovaly přes klopu na prsou. Vyprovodili jsme senseiova otomo Kamisono-sana z vědecko-technického oddělení university Waseda až tam, kde se malá ulička stáčela, kde jsme je poprvé zahlédli.

Další den začal Uešiba Morihei sensei trénink motlitbami ke kami. Nikdo z těch kdo se učili od senseie nemůže zapomenout na rezonanci těch šintoistických motliteb které zněly v dódžó. Když si představím senseie tak jak jsem ho tehdy vídal, jasně cítím že senseiovy nadpozemské techniky byly zrozeny skrze komunikaci s kami.

Sensei přišel doprostřed dódžó, ohrnul si rukávy svého keiko-gi a natáhnul ruku k jednomu ze studentů, kteří stáli v řadě. Ten vstal a vykročil vpřed, jakoby byl tažen magnetickou silou a jakmile jsem viděl že uchopil obě senseiovy ruce, už byl hozen.Sensei házel studenty jednoho za druhým a pak natáhnul ruce i ke mně. Vstal jsem a vykročil vpřed. Přestože jsem si myslel, že jsem senseiovy ruce uchopil veškerou silou, už jsem padal. Zatímco se všechno tohle dělo, sensei byl úplně potichu. Jeho tréninky často začínaly takhle. Když jsem poprvé přišel do dódžó, připadalo mi neuvěřitelné, že všem různým druhům tréninku mojisenpaiové rozuměli přestože senseineřekl ani slovo. Avšak po čase jsem si uvědomil, že ten kdo by nerozuměl tomu co sensei dělal beze slov by nebyl přijat jako student.

Sensei ů v trénink přinesl do dódžo zvláštní atmosféru. Byl to pocit, jakoby celé dód žó začalo dýchat stejně jako sensei.

Když jsem poprvé cvičil pod jeho vedením, cítil jsem, že Uešiba sensei je extrémně pokročilý (pokrokový – advanced) instruktor. Může to vypadat jako trochu nevhodné nebo opovážlivé vyjádření mých pocitů k senseiovi, ale tady je co tím myslím.

Tehdy panovaly mezi studenty na univerzitě Waseda zvěsti o Uešibovi senseiovi že to je něco úplně jiného než ostatní moderní bud ó, která používaly techniky ze starého džudžucu. Zvěsti o budžucu-ka s tajemnými schopnostmi, kterého moderní vnímání nemohlo zachytit – velký mistr z dávných časů Japonska se objevil v tomto světě.

Nicméně, když jsem potkal Uešibu senseie, v jednom směru byl mnohem modernější než jakýkoliv jiný budóka nebo sportovec kterého jsem doposud potkal. Vyrovnaný rytmus senseiovýchpohybů a jejich složitost a síla zanechávaly silný dojem, ale více než cokoliv jiného i uprostřed pohybů ze kterých byl cítit protivník v skutečném boji, zde byla vřelá atmosféra která obklopovala všechny v d ódžó. Snad jsem měl pocit, že kdyby všichni lidé dělali pokroky, mohli by být jako sensei.


Hiroši Tada předvádí aikidó v Uešiba dódžó okolo r. 1955
Kendži Tomiki ( http://en.wikipedia.org/…Kenji_Tomiki ) v zadní řadě u posuvné stěny
Hari Sunao (http://en.wikipedia.org/wiki/Sunao_Hari ) úplně vpravo

………. A nyní po čtyřiceti letech se aikidó rozšířilo do zemí po celém světě a získává rok od roku na popularitě. Já osobně jsem asi před dvaceti lety, v roce kdy byla v Tokiu olympiáda, odešel do Evropy abych několik let šířil a učil aikidó a každý rok se tam vracím. Když se dívám na Japonsko z vnějšku, skutečně rozumím tomu, že je to učení Morihei Uešiby senseie, které ukázalo, že cesta aikidó má sílu jasně vyjádřit japonskou kulturu.


Zleva: Masatomi Ikeda, Kacuaki Asai, Hiroši Tada a Kazuo Čiba, květen 1972

Skutečné vyjádření východní filozofie, které je tak těžké objevit v soutěžních budó, která jsou dnes hodně rozšířená, – metody tréninkuki / mysli / těla a vědecký trénink technik bojových umění, zkombinované do jedné nedělitelné tréninkové metody – to je poklad aikid ó. Proto může být aikidó součástí lidského bádání a poroste ještě více v 21. století. Věřím, že musíme dávat bedlivě pozor na tento bod a ještě více a intenzivněji trénovat.

(Hombušihan, Associazione di Cultura Tradizionale Giapponese = zakladatel Aikikai Italia – Hlavníinstruktor)

vydáno v „Aikido Tankyu“ číslo 4, 10. července, Heisei rok 4 (1992)

Doslov….

Z výše uvedeného je patrné, že být žákem Moriheie Uešiby znamenalo strmý vzestup.